Daniel Holý: Od šedesáti kilo
k černému pásu

Kapitola 01Od šedesáti kilo k černému pásu

Daniel Holý nezačínal jako talent. Začínal jako hubený kluk, kterému se spolužáci smáli do tváře. Sedm let zvedal činky, aby dokázal sobě i okolí, že za něco stojí — a teprve pak objevil grappling.

Jak jste se k jiu-jitsu vlastně dostal?

Zvedal jsem dlouho činky od nějakých sedmnácti let. V osmnácti jsem měl šedesát kilo. Klasický výsměch — jsi hubenej, jsi kostitřas. Tak jsem si řekl, protože já vám ukážu, udělám ze sebe hovado stokilový. Sedm let jsem dřel a dostal se na devadesát. Pak mě to zvedání přestalo bavit, tak jsem hledal, kde tu sílu využít. V roce 2011 jsem poprvé vešel do Tiger Gymu v Řepích — tenkrát jeden z největších gymů na bojové sporty v Praze. A tam jsem začal s MMA.

A jak se z MMA stalo jiu-jitsu?

Z MMA jsem byl rozbitý. Měl jsem schůzky s lidma kvůli práci, nemohl jsem chodit pobitý. Jitsu bylo pro mě komfortnější — méně úderů, více kontroly. Navíc v grapplingu jsem rychle zjistil, že silou toho moc neuděláte. Musíte přemýšlet. To mě chytlo.

Kapitola 02Proč jsem guard player

V brazilském jiu-jitsu existují dva typy závodníků: agresivní top player, který tlačí soupeře k zemi, a guard player — člověk, který si sedne na zadek a nechá soupeře útočit seshora, aby ho pak z dolní pozice namotal. Daniel patří k druhému typu — a důvod není estetický, ale ryze praktický.

Co je podle vás v jiu-jitsu nejpodstatnější?

Hlava, síla a obratnost. V tomhle pořadí. Jitsu obsahuje stovky technik a vy je musíte doopravdy pochopit, ne jen okopírovat z videa. Na černý pás se dostane procento lidí, co s jitsu začnou. Zbytek odpadne. Právě protože je to těžké mentálně — musíte vydržet roky dělat něco, ve čem vás pořád někdo přejede.

A proč zrovna guard, ne agresivní útok seshora?

Dva důvody, oba praktické. První: moje hra jsou leg locky, a do ashi garami i toeholdu vstupujete přirozeně ze spodu. Chcete-li soupeře zavřít za nohu, guard je logická výchozí pozice. Druhý důvod je fyzika — jsem těžký, na nahoře mě menší kluci z gymu prostě proklouznou a zdrhnou, zespodu je váhou a rámy kontroluju líp. V Masters IBJJF jsou heel hooky zakázané, takže je toehold můj hlavní finish.

Kapitola 03Motor, který nezpomaluje

Daniel mluví otevřeně o tom, že jeho výkonnost nepohání čistá radost ze sportu. Pohání ji něco tvrdšího a starého z dětství — a právě ta kombinace z něj dělá závodníka, který nevzdá, i když před zápasem zvrací z nervů.

Zmínil jste, že jste měl vždycky problém s hlavou. Co to znamenalo prakticky?

Ještě dva tři roky zpátky jsem před závody zvracel. Klasika — stres, strach z prohry, strach, že zklamu lidi kolem sebe. Ten tlak si člověk většinou vyvíjí sám. Rozhodl jsem se s tím prát přesně tím, že jsem začal jezdit na ty největší turnaje mezi nejtvrdší soupeře. Přes to mě to psychicky zocelilo.

Pomohlo vám i něco jiného než jenom expozice?

Vizualizace. Pár dní před závodem si představuju, jak nastupuju, jak se vážím, jaké budu mít soupeře — schválně si představuju obrovské chlapy s nafouklýma ušima, ty nejhorší scénáře. Mozek se na ten boj pomalu připravuje a realita je pak většinou lehčí, než to, co jsem si předtím maloval. Na letošní Evropě jsem v semifinále nastupoval proti klukovi, který byl čtvrtý na světovém žebříčku. Myslel jsem, že nemám šanci. Utáhnul jsem ho za čtyřicet vteřin.

Kapitola 04Jak jsem Karlose naučil pasnout half-guard

Když se Karlos Vémola připravoval na odvetu s Attilou Véghem, jezdil za Danielem na tréninky do Junglu. Jedna konkrétní technika z tamních sparringů se nakonec objevila v zápase, který skončil arm triangle finishem.

S kým kromě Karlose pracujete?

Trénuju Nika Stedise, MMA fightera. Jinak beru vlastní hodiny v Jungle. Výhoda Junglu je, že tam je dvě stě až tři sta členů a kolem mě jsou lidi jako Yakuza nebo Honza Vlasák — kluci, kteří vyhrávají světové turnaje. Oproti Yakuzovi jsem já v české jitsu scéně malé pivo, to je absolutní fenomén. Nemusím moc jezdit jinam, sparingy v Junglu stačí.

Jak těžké je v Česku najít kvalitní sparing partnery na vaši úroveň?

Jsou to jednotky. Problém české grappling scény je ego — kluci si drží svoje gymy jako bubliny, málokdy mezi sebou jezdí trénovat. Proto když jezdíme na velké turnaje do zahraničí, v republice je přes šedesát černých pásů, a nás je tam většinou tři. Kluci, kteří se chtějí posouvat, musí vystupovat z komfortní zóny. Bez toho to nejde.

Kapitola 05Instagram bez slov

Více než půl milionu sledujících z celého světa — a Daniel v reelech ani jednou nepromluví. Je to vědomá strategie postavená na tom, jak funguje algoritmus krátkých videí a jak se BJJ technika učí vizuálně.

Jak je možné, že vás v Česku neznají, zatímco ve světě ano?

Česko je malý rybníček. Jitsu tady není mainstream jako MMA. A moje reels jsou popsané v angličtině, mluvenou formu tam nemám. Algoritmus to vezme a pak se to chytá spíš v Brazílii, USA nebo v Evropě než doma.

Co z toho, co děláte online, může použít úplný laik?

Ne všechny techniky jsou složité. Jsou tam věci, které pochopíte na první pohled. Složitější techniky zvládnou spíš lidé, co jitsu dělají pár let — znají fyziologii, vědí, kde jsou tepny, kde zatlačit. Co jsem si v poslední době osvojil: všechno před natáčením testuju. Nenahraji nic, co nefunguje. Když to neškrtí, neláme, nebo nepáčí, prostě to nedám na kanál.

Kapitola 06Finále 2024 — koleno, nebo medaile

Premiéra v černých pásech. Finále mistrovství Evropy IBJJF. Daniel se ocitl v situaci, kdy jednu sekundu páčí kotník Brazilce a v další slyší křupnutí ve vlastním koleni. Rozhodnutí, jestli pokračovat nebo klepnout, přišlo v zlomku sekundy.

Proč se Brazilec nevzdal, když mu v kotníku praskalo?

Brazilci mají kotníky jako guma — popraskané, natrhané, zvyklé. Soustředil jsem se na to ho ukončit a na svoji nohu jsem úplně zapomněl. On mi chytl stejnou páku, jenže u mě ta rotace šla do kolene. Ve chvíli, kdy to prasklo, už bylo po zápase tak jako tak. Klepnutí bylo jen záchrana před horším scénářem — rok rehab kolene versus pár týdnů kotník. To není vítězství rozumu nad egem, to je účetnická úvaha po faktu.

Je těžké v takovém momentu opravdu klepnout?

Je to těžký. Hlava vám řve, že vedete, že jste sekundu od medaile. Já jsem klepl až v momentě, kdy už to zacvaklo — a to je přesně to, co chci na příště dělat líp. Číst signály v kloubu dřív, ne až po prasknutí. Jsou kluci, kteří se nechají uspat ve škrcení, protože jsou těsně před koncem kola a vedou na body — usnou, probudí se, vyhráli. Fyzicky se vzpamatujete. Kolenní vaz je něco jiného.

Kapitola 07Co je Ragnar Academy

Po patnácti letech na žíněnce Daniel otevírá online akademii. Deklarovaná filozofie je jednoduchá: žádný marketing, žádný content pro content. Jen věci, které rozhodují zápas.

Pro koho je akademie určená?

Pro lidi, kteří myslí vážně, že se chtějí zlepšit. Nejde mi o úplný začátek od nuly — na to jsou kluby a trenéři po celé republice. Mně jde o závodníky, pokročilé hobbisty a trenéry, kteří hledají strukturu, pod kterou dám svoje leg lock hře. Chci ukázat geometrii, podmínky, kontrolu — ne jen set-up a finish. Kluci, kteří mi dlouhodobě píšou na Instagram, jsou přesně ta cílovka.

V čem je to jiné než online kurzy, které už na trhu existují?

Nechci to srovnávat s nikým konkrétním. Můžu jen říct, co tam dám já. Věci, které fungují mně na turnajích IBJJF — včetně variant, které vznikly kvůli pravidlovým omezením v Masters. Konkrétní ashi garami přechody, toehold detaily, guardové pasti. A dám tam mindset věci. Psychika před závodem, vizualizace, jak pracovat s prohrou. To je stejně důležité jako technika.

Jaký je další závodní cíl?

Evropa. Zlato konečně. A pak Las Vegas, světový šampionát. Tam by to bylo hezké urvat.